Dějiny:

V 1. století př.n.l. byly keltské a germánské kmeny v této oblasti napadány římskými legiemi. Římská okupace trvající 450 let skončila vzestupem moci germánských Franků na začátku 5. století našeho letopočtu.
Frankové vytvořili království, které se rozprostíralo na území mezi Rýnem a Loirou. Později je rozšírili až k pobřeží dnešního Nizozemska. Již předtím však byla část tohoto územíobsazena jiným germánským kmenem Frísů.
Po smrti karolínského císaře Karla I. Velikého (742-814), nejvýznamějšího franckého panovníka, moc franků postupně slábla. Roku 888 se karolínská říše rozpadla a na jejích troskách vznilka království Francie a státní útvary Německa.
Od 10. století ovládli Nizozemí fakticky vazalové císaře římsko-německé říše. Na konci 14. a začátku 15. století přivedly sňatky, dědictví a anexe značnou část území pod kontrolu francouzských burgundských vévodů. Nizozemí se dostalo pod vládu mocné habsburské dynastie sňatkem Marie Burgundské (1457 - 1482), dcery posledního burgundského vévody s rakouským vévodou Maxmiliánem I. (1459 - 1519), dědicem svaté říše římské. Roku 1504 zdědil jejich syn Filip I. Sličný (1478 - 1506) španělskou korunu. Jeho nástupce španělský král Karel V. (1500 - 1558), považoval Španělské Nizozemí za nedělitelný celek a pokoušel se je celé ovládnout. Jeho syn Filip II. (1527 - 1598), fanatický katolík, který usedl na trůn v roce 1556, si předsevzal, že z Nizozemí vymýtí vše, co považoval za protestantské kacířství. Katolickým arcibiskupem Nizozemí se stal Burgunďan, což vzbudilo otevřený odpor a vyvolalo protestantské opoziční hnutí. Poděšený Filip II. poslal do Nizozemí Fernanda Álvareze de Toledo (1508 - 1582), třetího vévodu z Alby, s vojskem o síle 10 000 mužů, aby násilím nastolil pořádek a vypořádal se se všemi kacíři.
Vévodova krutovláda brzy vyvolala otevřené povstání, které vedl princ Vilém Oranžský zvaný Mlčenlivý (1533 - 1584), šlechtic z německého rodu, žíjící na burgundském dvoře v Bruselu, který se postavil na stranu protestantů. Během roku 1573 byla již pod vládou rebelů převážná část provincií Holland a Zeeland. Roku 1576 vstoupil Vilém do Flander, dobyl město Gent a podepsal tzv. Gentskou pacifikaci (povolující v Nizozemí svobodu vyznání). O tři roky později podepsalo 7 severních provincií Utrechtskou unii, čímž vytvořili volnou federaci známou jako Spojené provincie nizozemské. Zákon z roku 1581 vyhlásil nezávislost celého Nizozemí na Španělsku, avšak fakticky se týkal pouze severních provincií.
Pro ochranu nezávislosti vybudovaly Spojené provincie velkou armádu. Nizozemci se stali hlavními námořními dopravci Evropy a rozvíjející se obchod zajišťoval prosperitu finančního sektoru a celého hospodářství. V tomto období představovalo Nizozemí nejvyspělejší zemi Evropy. Španělsko nakonec v roce 1648, v rámci Vestfálského míru, uznalo nezávislost nizozemských provincií.
17.století bylo pro Spojené provincie zlatým věkem vědeckých a kulturních úspěchů. Zrodilo mimo jiné Anthonyho van Leeuwenhoeka, prvního člověka,který studoval mikroskopické organizmy. Zrodilo také největšího holandského malíře Rembrandta van Rijna a židovského filozofa Barucha de Spinozu. V roce 1794 obsadili zemi Francouzi. Když se stal Napoleon I. v roce 1804 francouzkým císařem, ustanovil svého mladšího bratra Louise Bonaparta králem Nizozemí. Po Napoleonově porážce v roce 1814 se na trůn vrátil místodržící Vilém VI. Oranžský jako král Vilém I. a vytvořil konstituční monarchii. Jeho království zahrnovalo kromě Nizozemska i současnou Belgii a Lucembursko. Ty se posléze odtrhly v roce 1867 a vyhlásily nezávislost.
Za první světové války zůstalo Nizozemsko neutrální, avšak ve druhé bylo od května 1940 okupováno nacistickým Německem. Po válce umožnila americká ekonomická pomoc - v rámci Marshallova plánu - Nizozemcům vytvořit mohutnou průmyslovou základnu. Nizozemsko svoji neutralitu opustilo a plně se zapojilo do politiky Západní Národnostní revoluce v největší zámořské kolonii Nizozemské Východní Indii. Ta nakonec v roce 1949 vyhlásila nezávislost. V roce 1962 vyhlásila nezávislost také Nová Guinea, kterou v následujícím roce ovládla Indonésie. V roce 1975 získal nezávislost rovněž Surinam v Jižní Americe.